Lenka Graf: Kdyby lidé více zpívali, bylo by na světě líp
Všechny volné židle, co jich jen ve čtvrtek 24. října v podvečer v Muzeu města Ústí nad Labem bylo, snesli zaměstnanci do Císařského sálu. Takový byl zájem veřejnosti o Podzimní recitál, který se svými hosty připravila Lenka Graf. Byl to nádherný umělecký zážitek a Metropol se hlavní protagonistky zeptal, jak se zpěvem a láskou k hudbě začínala a kdy se můžeme těšit na další vystoupení.
Co vás přivedlo k povznášejícímu koníčku - hudbě a ke zpěvu?
U mě to byl vliv rodiny. Už od šesti let jsem hrála na pianino, navštěvovala jsem základní školu s rozšířenou hudební výchovou, zpívala jsem v různých sborech, docházela na výuku klavíru a zpěvu do ZUŠ. Zpívala jsem si vlastně pořád, proto jsem si zvolila při studiu na Pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyně jako obor hudební výchovu a český jazyk. Na fakultě fungoval sbor Chorea Academica, kde jsme zpívali společně s učiteli a absolvovali jsme i zahraniční zájezdy. Byli jsme například na Maltě či ve Spojených státech amerických.
To byl sborový zpěv. Kdo vás připravil na sólovou dráhu?
V Ústí to byla paní učitelka Jana Scholzeová , kolegyně ze ZUŠ a v Praze paní profesorka Vrchotová- Pátová , která působila na HAMU, kde jsem také absolvovala čtyřsemestrální studium pro pedagogy v Metodickém Centru. Potom jsme s manželem nějakou dobu pobývali na Novém Zélandě, po návratu jsem, myslím úspěšně, rozšiřovala německou módní značku v ČR, pak přišly děti, ale láska k hudbě a ke zpěvu ve mně byla pořád. A tak, když jsme s rodinou před pěti lety začali na zimu pravidelně jezdit na Floridu, stala jsem se studentkou v programu CCD na State College of Florida ve městě Bradenton. Tamní přístup pedagogů mne uchvátil. Člověk nic nedostal zadarmo, zato vedení a péče byly vynikající. Zde se mi dosud velmi nadšeně věnuje Melodie Dickerson, programová ředitelka pro sborový i sólový zpěv.
Jak se v Americe měří úspěchy?
Každý rok probíhá na všech univerzitách USA celoplošná soutěž studentů, NATS ( National Association of Teachers of Singing), účastnila jsem se jí a hned napoprvé jsem byla druhá ve své kategorii – dospělí/ženy - a v roce 2012 dokonce první . To zaručovalo postup z TBNATS ( oblast Tampa Bay), do dalšího kola, které probíhalo v Alabamě. Tehdy zde byly zastoupeny čtyři státy – Florida, Alabama, Georgia a Puerto Rico.
Proč vám učarovala právě klasická hudba a máte nějaký vzor?
Jsem nadšená posluchačka především opery, ale ráda si zazpívám i některé árie z operety a muzikálu. Zkrátka všechno, co obsáhne můj lyrický soprán. Mým velkým vzorem je Renée Flemingová, kterou si nikdy, když mám příležitost, nenechám ujít.
Co vám zpěv přináší?
Štěstí, uvolnění, relax, radost. Vždycky se příjemně uvolním a nabiji pozitivní energií.
Máte pro svého koníčka posluchače a podporu doma?
To ano a velikou. Manžel i děti mi nesmírně fandí a pomáhají.
Takže budete mít v rodině následovníky?
Zdá se, že ano. Dcera Karolína hraje už tři roky na kytaru a společně se synem Adamem teď naléhají, abych je začala vyučovat hře na pianino.
Míváte při vystoupeních na veřejnosti trému?
Jejda a velikou. Jakmile se ale rozezpívám, jde stranou a snažím se co nejlépe vystihnout záměr autora.
Kdo vám s přípravou podzimního recitálu pomáhal?
Výběr skladeb pro koncert připravila Jana Scholzeová, u klavíru usedl vynikající profesor Václav Krahulík a střídavě i společně se mnou zpívaly Hana Mokrišová a Kateřina Pavelková. Nesmím opomenout, že na konzultace jsem docházela na zdejší pedagogickou fakultu za PhDr. Dagmar Zelenkovou, Ph.D. Těm všem patří můj veliký dík, stejně jako publiku, které bylo velmi vnímavé a pozorné.
A kdy se můžeme těšit na další koncert?
Zhruba za rok touto dobou.
Text: Metropol, foto: Petr Berounský a Metropol
